Že právě Jiří Procházka vyniká nad ostatními, začalo být jasné už na konci roku 2015. Tehdy totiž nastoupil v takzvané pyramidě zápasů na turnaji Rizinu. Během tří dnů absolvoval tři těžké souboje. Prohrál až ten poslední s ostříleným Američanem Muhammedem Lawalem. Sledovat tehdy výkony teprve třiadvacetiletého Čecha v zápasech s top bojovníky – to byl ohromný zážitek.
Od té doby své schopnosti jen potvrzoval a v roce 2019 Lawalovi porážku oplatil, což jej pasovalo do pozice krále polotěžké divize asijské organizace. V tu dobu už většina fanoušků chtěla svého oblíbence vidět v nejslavnějším oktagonu. Dočkali se a byla to parádní premiéra.
„Jiří je divoch. Po takovém zápase Volkana naprosto USPAL. Tenhle duel patří mezi top 10 nejzvláštnějších/nejzábavnějších soubojů v historii. Bože můj!“ žasnul například Ariel Helwani, uznávaný novinář ESPN.
„Původně jsem si myslel, že si zlomil ruku, protože si ji pořád držel. Ale asi ji ‚nabíjel‘. Pak dělal různé kung-fu pohyby, vypadal jako z Karate Kida,“ přidal svůj komentář i skvělý zápasník Stephen Thompson. Český bojovník si zkrátka nemohl říct o pozornost lepším způsobem.
Jestli si někdo myslel, že byl Procházkův debut jen dílem štěstěny, druhým vítězstvím nad Američanem Dominickem Reyesem český samuraj jeho pochyby rozprášil.
Sport ale není jen o výsledcích, důležité jsou příběhy. I v tomto směru stojí Procházka za mimořádnou pozornost. Z kluka, který se rád pral na diskotékách, je sportovní celebrita současnosti. Všechno mohlo být ale úplně jinak. Sedmadvacetiletý rodák z Hostěradic je příkladem toho, jak dokážou bojová umění nasměrovat přebytečnou agresivní energii správným směrem.
Na zápasníky mnoho lidí nahlíží předpojatě, mají je často za zuřivé mlátičky. Ano, do ringu či klece rozhodně nevstoupí dobrovolně kdekdo. Dotyčný v sobě musí mít touhu se rvát, musí být schopen ublížit. Ale za to nemůže disciplína, to už má v sobě. Naopak, bojová umění takovým lidem nabízejí možnost naplno se realizovat. Legálně a podle pravidel. I proto Procházka otevřeně mluví o své minulosti. Ví, jak moc mu právě MMA změnilo život k lepšímu a chce, aby to věděli i ti, co se v tomto směru teprve hledají. Jako kdysi on sám.
Osudová rána
Když mu bylo šest, přišel o otce. Pryč byla náhle velká autorita a mužský vzor. Brzy se chtěl se všemi porovnávat, získávat respekt. Bojoval, kde se dalo. Ve škole, na zábavách…
„Musela prostě někam plynout ta energie. Neměl jsem ji kam dávat, tak to šlo tímhle směrem. Škoda, že mě mamka nevedla k nějakému bojovému sportu odmalička,“ přiznal před nedávnem. „Usměrní to agresi, člověk si tím dodá patřičnou sebedůvěru a nemusí to pak projevovat kdekoliv jinde. Může s klidným srdcem žít, aniž by ohrožoval sám sebe nebo společnost.“
Když zažil kouzlo zápasení podle pravidel, změnilo mu to život. Díky trenérům poznal řád, který do té doby postrádal. Hyperaktivita, již dostal do vínku, měla najednou uplatnění. A tak této cestě doslova propadl. Bydlel tehdy v malém bytě v Brně. „Byl to vlastně jen malý pokoj. V tom bytě bylo několik pronajatých místností,“ prozradil. „Na dveře svého pokoje jsem si začal jednou psát slova jako: zodpovědnost, disciplína, vítězství! Později jsem připsal, kolik chci vydělat, čeho chci dosáhnout, abych to měl stále na očích. Šlo o osobní i materiální cíle, až jsem měl dveře celé popsané.“
Ty dveře má doteď. V době, kdy vznikaly, se začal zajímat také o cestu samurajů. Nejedná se přitom ani náhodou o marketingový trik, jak se odlišit od ostatních. Když Procházka mluví o kodexu Bušidó, myslí to naprosto vážně. Stejně tak četl a silně vnímal Knihu pěti kruhů od Musašiho Mijamota. Doslova jí žil. Byl na základě toho například schopen celý den zkoušet jen jediný úder stokrát, tisíckrát za sebou. Zkoušel tak své fyzické možnosti. Na několik dní se také uzavřel do absolutní tmy nebo chodil trénovat ven za jakéhokoliv počasí. Do brněnské přehrady, od níž bydlí nedaleko, se chodí koupat, přestože prší a je chladno. Procházka zkrátka jede úplně jinou úroveň fyzické přípravy než kdokoliv v Česku, možná na světě.
Nikdy ale nezapomínal ani na mentální stránku věci. Hodně v tomto směru získal z knih Moc přítomného okamžiku nebo Čtyři dohody. Díky tomu jej v současnosti nejlépe vystihuje slovo: vyrovnanost.
Pryč je „zatuhlé nervní hříbě ve vývinu,“ jak Procházku v začátcích kariéry popsal trenér.
Český samuraj vystupuje přemýšlivě a klidně, nemá problém odpovědět v rozhovorech na jakoukoliv otázku. I z jeho příspěvků na sociálních sítích je znát nadhled. Neprezentuje se tím, jak tvrdě maká. O tom i tak nikdo nepochybuje. Své fanoušky nepoučuje. Jeho styl sebeprezentace je zkrátka jiný. Nepřemrštěný, klidný.
Probouzení hrdosti
S podobným klidem nepochybuje ani o svém úspěchu. „Když na to přijde, tak jdu a zvítězím! Bez ohledu na jméno, které byste proti mně postavili,“ prohlašuje bez zaváhání. Sebedůvěra mu zkrátka nechybí. Navíc chce tuhle vlastnost probouzet i v ostatních Češích.
„Vnímám Česko tak, že pořád jedeme pod svoje možnosti. A přitom je v nás ohromně krásný a neomezený potenciál,“ řekl v jednom z nedávných interview. „Nesnáším například takové to shazování, kdy se mluví o čecháčkovství. Podobné posmívání se sama sobě úplně nenávidím. Absolutně se tak nevnímám a uráží mě, když o nás takhle někdo mluví.“
Kdo by ale měl pocit, že se Procházka bere příliš vážně, byl by na omylu. Samozřejmě, že zápasení je o silném egu. Málokterý bojovník by ale snesl přezdívku v podobě ženského jména. K označení „Denisa“ přišel náhodou, když odpověděl trenérovi, který právě volal na dívku tohoto jména.
V polotěžké divizi UFC se přitom „Denisa“ bude pasovat s borci, kteří si nechávají říkat „Kladivo“, „Ničitel“ nebo „Lví srdce“. Ale Procházka ví, že na přezdívce nesejde. Důležité je umění BOJE, což je slovo, které vyslovuje vždy s nebývalou razancí. S ještě větší pak říká: VÍTĚZSTVÍ! I v mluveném projevu zkrátka ventiluje nahromaděnou energii správným směrem.
O své kariéře mluví jako o CESTĚ. A musí se uznat, že na ní doposud prakticky neklopýtl. A to nejen v zápasení. V době, kdy bojoval v Asii, dostával nabídky na souboje v Česku. Jednou se jednalo i o nabídku na duel s Vémolou. Měly ho přesvědčit velké peníze i domácí sláva. Nenechal se ale zlákat, mířil výš. Několikrát byl taky váben, aby změnil management. Zůstal však věrný svým lidem, přátelům. Stejně tak má po boku stále stejné trenérské duo. A když měl oslavit velikou premiéru v UFC, pařil na zahrádce v Hostěradicích s kamarády z dětství.
Jiří „Denisa“ Procházka je zkrátka novou sportovní hvězdou, která nás může přiučit i samurajským hodnotám jako jsou: klidná mysl, odvaha, benevolence, respekt, upřímnost, čest a sláva… Nebo můžeme jen obdivovat jeho bojové umění v nejslavnější kleci světa.
